Startujeme z parkoviště pod chatou Mier. Je bez sněhu a tak dost prudká cesta nás pěkně vede až k rozcestí s modrou do výšky 1300 m.n.m., kde již nasazujeme sněžnice. Sníh je měkký a boří se bez nich. Na hřeben Babek dorážíme asi po 3 hodinách. Zde se pokračuje stále ve sněžnicích na Malou a Velkou Kopu. Odtud již vidíme Sivý vrch a zdá se nám ve sněhu dost daleko. Počasí je krásné, a tak jdeme dál. Na Sivý vrch - 1805 m.n.m. přicházíme již značně vyčerpáni a výstup již připomínal spíše škrábání na hromadě písku. Odsud za stále pěkného počasí jdeme nekonečným přechodem k sedlu Pálenica, kde jsme původně zamýšleli bivakovat. Jenže je zde mnoho sněhu, a tak vystoupíme ( již na pokraji zhroucení ) na kótu Redikálné - 1651 m.n.m., kde pod širákem na travičce přespíme.

Ráno je jasno a vyrážíme zhurta po hřebeni na Brestovou-1903 m.n.m. Zde povinné focení a první výhledy na  Roháče. Sestup do sedla Parichvost je otázkou minut a už stoupáme prudkým sněhem na Salatín - 2047 m.n.m., který má na severu ještě velké převěje. Tady již vidíme Skriniarky, které zasněžené vypadají téměř neschůdně a hlavně hrozivou Pacholu - 2167 m.n.m. Nic méně jiná možnost není, a proto se pouštíme do ostrého hřebene Skriniarky a s několika přestávkami asi po hodině docházíme přes vrchol Spálené - 2083 m.n.m. pod vrchol Pachola. Ten však svým vysněženým hřebenem zprvu odrazuje polovinu mužstva, a tak po poradě, že se stejně nikdo vracet nebude jdeme vstříc osudu. Klíčové místo výstupu bylo hned zkraje - nástupu na hřeben. Průlez asi 30 metrovým žlebem ve zmrzlém sněhu ( ráno bylo -7 ), byl dosti fyzicky náročný ( doporučuji mačky ) a objektivně i nebezpečný na uklouznutí. Po výstupu na hřeben se situace rapidně zlepší a již stoupáme k vrcholu. To je poměrně malé místo ve výšce 2167 m.n.m. a s nádherným výhledem na vysněženou severní stěnu Baníkova a celé Roháče. Vyhříváme se již notně spálení na slunci na vrcholu asi 30 minut a scházíme do Baníkovského sedla - 2080 m.n.m. Zde opět ve sněžnicích ( někdo i po zadku ) sjíždíme středem kotle Závraty, 630 metrovým sešupem až na hladinu lesa. Zde nepotkaje modrou značku začíná tzv. prodírání Kanadskou divočinou podél Jalovského potoka, sevřeného několika hrozivými, spadlými lavinami. Čerpáme vodu a konečně narážíme na stezku. Jenže asi po 15 min. jí ztrácíme. Při poradě, že půjdeme podél potoka a bude to jistě správné, křikne Králík, že cesta je na 100% asi 100 metrů nad námi. Již tak dost zmoření celodenním nelehkým pochodem se vydáváme asi 60° svahem lesem za ním. Za chvilku nám je jasné, že zde žádná cesta vést nemůže a ač neradi opět sestupujeme k potoku a vydáváme se původní variantou "A". Asi 10 minut nám trvá ( pořád ve sněžnicích ) v 1005 m.n.m. narážíme na žlutou. S úsměvem a vidinou blízkého bivaku někde v trávě, pokračujeme dále. Jenže sníh nás neopouští ani další 1,5 hodiny rychlé, ale vrávorající skorochůze ve sněžnicích, než docházíme na rozcestí s červenou, kde se dá konečně v klidu přespat. Usínáme po zasluhujícím posilnění dobrým jídlem i kořalkou a spokojeni s dnešním výkonem. Ráno již lehce dojdeme za 10 min. k autu a vyrážíme domů.

DŮLEŽITÉ :  Měli jsme obrovskou výhodu, že asi den před námi někdo šel celý hřeben a byl vidět směr stop. Celou dobu to skoro není potřeba, ale na skalnatých Skriniarkách či Pachole to bylo důležité vodítko směru. Bez sněžnic bychom také nedošli téměř nikam. Při takovémto množství sněhu na hřebeni doporučuji vyrážet jen při dobrém počasí a v batohu mít i mačky a cepín.

tuto výpravu podporoval :