Počasí rozhodlo naše směr naší výpravy i tentokrát. Na poslední chvíli jsme se domluvili, že se pokusíme o podzimní výstup na nejvyšší horu Slovinska - Triglav. Nikdo z nás na něm ještě nikdy nestál, a tak se nám to po tolika letech putování horami, zdálo trochu jako ostuda.

Pro výstup jsme si zvolili trasu vedoucí z doliny Krma, tedy z východu. Údolí je opuštěné a to přesně vyhovovalo. Už jen příjezdová "cesta" na poslední parkoviště v dolině je sama o sobě zážitkem. Opět vyšla pekelná slovinská "slaba droga" na mně. Mondeo se prohýbalo v pantech pod terénní vložkou julského, bělostného štěrku. Auto se zde dá nechat bez problémů, o víkendu jich zde parkuje dost. Výstup na chatu Planika je odsud pořádná porce, a tak nelelkujeme a ráno se pouštíme do vlažné chůze vlhkým, mlhou zahaleným listnatým lesem. Není vidět na více než 80 metrů. To nás tak trochu deprimuje, poněvadž předpověď zněla na čisté jasno bez mráčku. Navíc nad listnáčem začalo poprchávat. To snad ne! Cesta je mírná, ale lesem nekonečná a velmi deprimující. To se rapidně změní, když z něho vylezeme a dostaneme se tak na mýtinu M. Polje (1620 m), odkud  již prosvítají skrz slabý, řídnoucí opar bílé vápencové skály nad hlavami. Spěcháme dále k prvním slunečním paprskům svítícím na orosenou trávu a vybarvující okolní podzimem zkrášlené stromy do nádherných barevných variací. Odpočíváme na slunku, je to příjemné po 700 výškových metrech. Dále pěšina pokračuje k prvním skalám, které snadně překonáváme vylezením přes 20 metrový hank. Dále v mnohých serpentinách klečí docházíme opět na prosluněnou mýtinu pod sedlem, s překrásným výhledem na Mali Triglav (2725 m). Fotíme, posilňujeme se a vychutnáváme hřejících paprsků. Dole pod námi se v údolí povaluje hustá mlha. Do sedla je to již kousek, a tak jdeme pozvolna dál. Sedlo Konjski preval (2020 m) je poměrně velké, setkávají se zde cesty vedoucí k chatě Planika, Vodnikovu Domu a k Triglavskemu Domu na Kredarici. V sezóně zde asi narazíte na mnoho turistů. Ne však v říjnu, kdy zde prošel jeden člověk za celou dobu co jsme se zdrželi a nikde v dálce jsme nikoho ani neviděli. Cesta ze sedla je mírná a vede mírně stoupajícím traversem pod stěnami malého Triglavu až do jakéhosi mělkého sedla pod chatou. Zde se v dolíkách drží starý sníh a tak nabíráme do ešusů a vynášíme si ho na chatu nad námi. Dom Planika (2408 m) je velká stylová chata, v tuto dobu hermeticky (a to doslova) uzavřená. Winterraum nebo něco podobného zde nefunguje. Bivak si vybíráme na nádherné travnaté plošince pod chatou s obsáhlým výhledem k východu a na jih. Celé Slovinsko se topí v husté mlze, která se třpití ve slunečních paprscích a vytváří tak efekt moře, přelévajícího se přes nižší lesnaté hřebeny na jihu.

Výstup na Triglav volíme okruhem, přičemž nahoru přes Mali Triglav se sestupem přes Triglavsku škrbinu zpět k chatě.Ráno opět svítí slunce, je jasno a teplota kolem nuly. Po chvíli , u začátku ferraty vedoucí na hřeben se však již svlékáme pod náporem slunečních paprsků. Ferrata je lehká a je velmi kvalitně a spolehlivě odjištěna. Táhne se odspodu, kde překonává štěrbinu a podél lana na vysokých kolících dosahuje vrcholu Maleho Triglavu. Odtud je parádní výhled na Dom na Kredarici pod námi a na majestátní hlavní vrchol Triglavu, tyčící se ještě nečekaně daleko po hřebeni. Další postup po hřebeni je zprvu jednoduchý a nejištěn, později v sedle mezi vrcholy se opět chytáme lana a krásným úsekem přecházíme na výstup hřebenem na hlavní vrchol. I zde je ferrata jednoduchá (B). Na vrcholu Triglavu je postaven Aljažev Stolp, což je jakýsi nouzový bivak zhruba pro dva až tři lidi na sedáka či stojáka. Při naší návštěvě čistý a uklizený. Výhled z vrcholu je famózní a obsahuje všechny známé julské vrcholy jako Mangart, Canin, Montasio či Jalovec. Na druhé straně zase vidíme Savinjské Alpy, Koschutu či Mittagskogel. Na severozápadě dominují Vysoké Taury a daleko na západě rozpoznáváme nejvyšší vrcholky Sextenských Dolomit. Sestup vedeme na druhou stranu, tedy zprvu velmi strmě po západním hřebeni, později zajištěným velmi prudkým klesáním v poměrně nepříjemném terénu do Triglavske škrbiny. Na vrcholu pozor, nesplést cestu s cestou vedoucí k jeskyni - je taky značená. Z Triglavské škrbiny vede dolů zajištěná 100% via ferrata (tipuji obt. C), velmi pěkně vedená, místy docela vzdušná a na sestup se příliš nehodící. Je docela dlouhá (výška cca. 300 metrů). Zejména kolíková pasáž je velmi efektní. Dole nastupujeme na suť a již po rovince docházíme k chatě. Následuje hodinový odpočinek a v odpoledním slunci začneme stejnou cestou sestupovat dolů do údolí. Uprostřed sestupu se opět noříme do husté mlhy a z té až k autu nevylezeme. Dole na parkovišti nás překvapí množství aut, vzhledem k tomu kolik jsme potkali lidí. Plni hlubokých dojmů z krásného výstupu odjíždíme.

UPOZORNĚNÍ:

Po cestě nikde nenarazíte na vodu. U uzavřené chaty také žádná neteče. Je tedy třeba mít s sebou velkou zásobu, nebo se spoléhat na sněhová pole. Za nás bylo však jen jedno 100 metrů pod chatou a to ještě velikosti 2x2 metry. Pokud doporučit výstupovou trasu tak jednoznačně obráceně, než jsme to šli my. Tedy výstup škrbinou (velmi dlouhé) a sestup přes Mali Triglav. Celkem to našem, tedy opačném gardu trvalo cca. 3,5 hod. Výstup na chatu trval 6,5 hod. a je z kategorie nekonečných. Chata Planika je otevřená do konce září. K výstupu (zejména škrbinou) velmi doporučuji helmu, vhodné jištění na ferraty pro méně zkušené. Sype se to tam dost. V opačném případě (hřebe dolů) není potřeba.

tuto výpravu podporoval :